Horní menu

Drobečková navigace

Úvod > Turista > Josef Lada

Josef Lada

Josef LadaNový oficiální portál našeho vzácného rodáka Josefa Lady byl spuštěn. Přinese Vám mnoho užitečných informací o Josefu Ladovi, aktualit, zábavy i možnost nákupu širokého sortimentu s ladovskou tématikou. Adresa: www.joseflada.cz. Portál založila rodina Ladova: JosefLada.cz s.r.o., a jednatelem se stal syn vnuka Josefa Lady, Martin Lada. 

Dámy a pánové, vážení spoluobčané, vážení hosté,

dovolte mi, abych Vás jménem Obecního úřadu v Hrusicích a jménem svým srdečně přivítal na dnešním slavnostním odhalení busty národního umělce Josefa Lady, rodáka naší obce. Jsem velice potěšen, že jste naše pozvání přijali a všichni společně můžeme být dnes účastni tohoto jedinečného a vzácného okamžiku. Současně mně dovolte přivítat mezi námi vzácné hosty - pana Mgr. Josefa Ladu, vnuka Josefa Lady, přednostu Okresního úřadu Praha-východ pana Ing. Vladimíra Hůlku, akademického sochaře pana Zdeňka Šejnosta, tvůrce busty, pana Josefa Kolaříka, architekta Františka Trmače, pana Karla Mráze, pana Bohumila Pánka juniora a v neposlední řadě vítám Vás všechny, vážení a milí spoluobčané.

Dnešní den, 22. srpen 1998, se zapíše zlatým písmem do obecní kroniky a novodobé historie naší obce, neboť odhalení busty našeho rodáka národního umělce Josefa Lady není každodenním zážitkem, ale jedinečnou chvílí pro vyjádření veliké úcty a vztahu občanů naší obce ke geniálnímu malíři. Mnozí z Vás zde přítomných si v tuto chvíli jistě myslíte, že 40 let od úmrtí našeho rodáka byla dost dlouhá doba k tomu, aby naše obec tento osobní vztah vyjádřila už mnohem dříve. Ano - máte pravdu, byl to velký dluh, který dnes chceme napravit. Vždyť díky Josefu Ladovi je naše malá obec bez nadsázky známa po celém světě. Její světová proslulost má jediný důvod - je s ní spjat život a dílo našeho rodáka, malíře a spisovatele Josefa Lady. Nevím, zda-li se někdo v minulosti zabýval již touto myšlenkou, dnes to vlastně není ani podstatné, protože to nejdůležitější je, že myšlenka připomenout Ladu v Hrusicích jeho bustou vznikla vloni při oslavách 110. výročí jeho narození a 40. výročí úmrtí a dnes - 22. srpna 1998 - můžeme být přítomni jejího slavnostního odhalení.

Josef Lada se narodil 17. prosince 1887 v hrusické chaloupce čp. 15 v rodině místního obuvníka. Nikdo jistě tehdy netušil, že se narodil výjimečný člověk, který svým jedinečným malířstvím okouzlí a podmaní si děti a dospělé z celého světa. Ladu zná přece každé dítě - to by byla asi ta nejpádnější odpověď na pošetilou otázku, kdo je Josef Lada. Kdo z Vás nezná a nebo neviděl ani jedinou kresbu z jeho díla. Jsem plně přesvědčen, že zde není ani jediný. Ladovy obrázky jsou vždy veselé, vtipné a poetické. Nikdy nezůstávají na povrchu, vždy nám povědí něco závažného, vtipného nebo poučného, není v nich čárky, jíž bychom nerozuměli. Proto jenám Josef Lada tak blízký, tak přístupný, tak srozumitelný, protože mluví naší řečí, protože se vyjadřuje tak, jak věci vidí nejprostší člověk. Proto jsou jeho kresby zajímavé a poutavé i pro nejnáročnější milovníky umění, neboť v nich nakonec nacházejí samu podstatu a pravdu. Můžeme prožívat dnešní moderní dobu, ale když spatříme něco z díla Josefa Lady, vždy se zastavíme a s úžasem vzhlížíme k umění, které je nám všem srozumitelné a které nás duševně obohatí. Josefu Ladovi stačilo prožít v naší obci 14 let než odešel do Prahy a za tuto dobu načerpal své duševní bohatství, které potom přenášel do svých kreseb a obrazů. Josef Lada měl úžasnou víru v člověka a tato víra se promítala do jeho nenapodobitelného ryzího českého malířského výrazu.

Byl to svět vzpomínek z jeho dětství, které dovedl kouzelně přiblížit svým perem kreslíře i spisovatele. Josef Lada nalezl ve světě lidských a přírodních vztahů něco výjimečného a trvale působivého. Je to řád lidského života ve vztahu k přírodě. A dovedl jej umělecky vyjádřit ve svých kresbách. La-dovo umění je bohaté a živé - proniklo všude. Do všech vrstev. Všem způsobuje radost, všem přináší velké, zdravé a čisté potěšení, úsměv, někdy i dojetí. Lada je umělec každým coulem český. Ne proto, že volil vždy české náměty, že ilustroval život českého venkova. To by nestačilo. Českost Ladova je hlubší, jako lidová píseň. Josef Lada, právě tak jako lidová píseň, zvýraznil nikoliv vnějšek, nýbrž stav naší duše, cosi neopakovatelného, co žije v naší krajině, v lidech, ve všech nás. To dovedl Lada znovu probudit a rozeznít, abychom pak s ním dovedli se radovat z věcí, které jsme předtím neviděli, kolem nichž jsme chodili nevšímavě.

Ladovy příběhy o kocouru Mikešovi a kozlu Bobešovi miluje každé dítě. Těžko říci co do těchto postaviček vložil, ale jedno je jisté, že nestárnou a ještě dlouhou budou těšit čtenáře od čtyř do sedmdesáti let. A co jeho báječné postavičky ze světa zvířátek. Řekněte, kdo před Josefem Ladou dovedl nakreslit krávu, jak plete punčochu, nebo pod dubem holuba s čápem, jak hrají mariáš, či kozu, která střásá ze štěpu jablka. Pařížský Čech a malíř světového jména Josef Šíma jednou navštívil slavného malíře Pabla Picassa a přivezl mu reprodukce děl moderních českých malířů. Picasso letmo obracel jeden list po druhém, náhle se zálibně zastavil u Ladova obrázku a řekl: To je Váš nejlepší malíř. Ano, Josef Lada je vskutku nadnárodní umělec. Troufám si říci, že dílo Josefa Lady je rodinným stříbrem naší národní kultury, dílo, které nikdy nezestárne, nebof vzešlo ze srdce a z lásky k lidem a k přírodě.

Ladova Kronika mého života je jedním z nejupřímnějších a nejčistších vyprávění o trnité umělcově cestě k cíli, o jeho prvních literárních krocích. Proto mně dovolte ocitovat doslov této moudré knihy:

"Dopisuji poslední řádky Kroniky. Zopakoval jsem si svůj život, který byl veselý, někdy také neveselý, ale určitě krásný a s trochou humoru vždycky snesitelný. Nikdy jsme nevěšeli hlavu. S životem jsme se dovedli těšit i prát. Ten kus země mezi Hrusicemi a Prahou, nádherný kraj, byl celý můj život mým rájem, mou inspirací. Spisovatel a malíř: malíř a spisovatel. Obracejte to, jak chcete. Sám věřím jen v silné prožitky mládí, dobré lidi, citlivá srdce a věrnou lásku. To je čistý zdroj umělecký. Vládnout perem nebo štětcem - to už je jen technika, to je detail. Zdroje umění živé a živné jsou jinde, jsou hloub, jsou velmi hluboko. Těm zdrojům se nedá nijak naučit, nedají se koupit. To jsou dary boží, za něž musí býti každý z nás vděčen. Za silné a nepomíjející dojmy svého mládí, citlivé srdce a věrnou lásku, dary, jimiž jsem byl tak štědře obdarován, budu navždy pokorně vděčen. Zde to rád vyznávám právě celou knihou až do té tečky, která následuje".

My, občané Ladovy rodné obce si nesmírně vážíme svého slavného rodáka a současně jsme nesmírně vděčni skutečnosti, že se Josef Lada narodil právě u nás v Hrusicích. Ať zlatým písmem vyrytý nápis na žulovém podstavci busty: „Věnuje rodná obec Hrusice" je navěky dokladem veliké úcty občanů k jejich rodákovi - národnímu umělci Josefu Ladovi.

Závěrem mně dovolte, vážení přátelé, abych upřímně poděkoval tvůrcům tohoto jedinečného díla - akad. sochaři Zdeňkovi Šejnostovi, který věnoval obci sádrovou bustu vytvořenou v roce 1951, kdy mu Josef Lada osobně seděl jako model, panu Karlovi Mrázovi, který sádrovou bustu odlil do bronzu, panu Josefu Kolaříkovi, našemu chataři, který mě seznámil s panem Šejnostem, panu Bohumilu Pánkovi z Říčan, který tento památník postavil, architektovi panu Fr. Trmačovi a v neposlední řadě vám, všem těm, kteří zajistili finanční zázemí celé akce - přednostovi Okresního úřadu panu ing. Hůlkovi, panu Mgr. Josefu Ladovi, Okresnímu muzeu a hlavně všem hrusickým občanům, chatařům a návštěvníkům naší obce, kteří vyjádřili svou duchovní podporu této akci a zároveň přispěli k jejímu zdaru formou veřejné finanční sbírky.

Děkuji za pozornost

Dámy a pánové, vážení přátelé,

ke svému dědečkovi, Josefu Ladovi, mám zvláštní vztah, ačkoliv jsme se nikdy neviděli. Narodil jsem se necelé tři roky po jeho smrti. Přesto mám dojem, že jsem vyrůstal pod jeho ostřížím zrakem, veškeré dětské nezbednosti jsem páchal pod jeho laskavým dohledem a když jsem sám bral do ruky štětec a vytvářel obrázky jistě se tiše modlil, abych už to v životě raději nedělal. Provázel mě na každém kroku.

Můj otec, který se o jeho dílo pečlivě staral přes 40 let, mě vedl k poctivosti a pořádku, o čemž vypovídá precizně uspořádaný dědečkův archiv, který jsem před pár lety převzal. Obrázky mámy Aleny Ladové, jeho dcery, mně celé dětství připomínaly radost ze života, lásku k dětem a k přírodě, kterou převzala po svém otci.

Chodilo k nám hodně návštěv, které obdivovaly dědečkovy obrázky a po nezbytné fotbalové vložce se s mým tátou dlouho dohadovaly, co nového by se mohlo vydat či vytisknout a co by lidem udělalo radost. Většinou vše dospělo ke zdárnému konci a všichni jsme se pak těšili nad novým vydáním knížky, kalendáře, pohlednice či jiného díla obsahujícího dědečkovy ilustrace.

Několikrát jsem rodiče viděl v televizi či poslouchal v rozhlase, kde v dokonalé souhře vyprávěli o životě a díle Josefa Lady. Měli k tomu veškeré předpoklady, když s ním trávili obyčejné i slavnostní chvíle jeho života.

Zahajování dědečkových výstav se později stávalo společenskou událostí i pro mne. Byl jsem navlečen do společenských šatů, učesán a vystrčen do prvé řady, kde jsem se dlouhé minuty na všechny radostně usmíval. Oni se také usmívali, prohlíželi si vystavené obrazy a nešetřili chválou. Cítil jsem se velmi pyšně, že k tomu všemu také tak trochu patřím a že nosím tak známé jméno.

Když jsem povyrostl, získal jsem nový pohled na svět, nové přátele, ale význam mého jména mně docházel pomaleji. Často jsem nechápal, proč mě rodiče nabádají, že mě každý posuzuje podle jména a že se mám podle toho také chovat.

Teprve po smrti obou mých rodičů jsem si plně uvědomil, co vše Josef Lada pro celou naši vlast znamenal a stále znamená a snažím se proto spravovat jeho dílo jak nejlépe dovedu. K tomu, abych mohl prohlásit, že jsem odborníkem a znalcem jeho díla, mě čeká ještě hodně práce.

Hrusice a Josef Lada k sobě neodmyslitelně patří, zde se narodil, prožil dětství a pravidelně sem jezdil až do své smrti pracovat. Znám ho sice jenom z vyprávění, ale dovedu si představit, jak sedí na zápraží a odpočívá, prochází se kolem Hrusic a díky svému pozorovacímu talentu hledá inspiraci pro své kresby, konverzuje s hrusickými pantáty a navštěvuje hostinec „U Šejků".

Mám dojem, jako bych ty jeho krajiny už někde viděl. Zdá se mi docela přirozené, že na lesním paloučku tančí rusalky, že na vrbě u rybníčku sedí vodník a bafá z fajfčičky, jsem ochoten uvěřit starému ponocnému, jak troubí půlnoc, že přišlo jaro a děvčata vijí věnečky, kluci otloukají písfaličky, že na louce hlídá husa svá housátka, že za pár dní bude velikonoční pomlázka a pomalu, pozvolna přichází léto, koupání, prázdniny, nádherné teplé noci plné hvězd, rostou jahody, maliny, obilí zlátne a občas přijde bouřka s blesky a deštěm a už je tu podzim, pouští se draci, na ohníčku pečou brambory, dozrává ovoce, rostou houby a stromy nás překvapují neuvěřitelnou škálou barev a je tu zima, to sv. Martin přijel na bílém koni, aby ohlásil Mikuláše s andělem a čertem, že se brzy objeví na trhu zelené vánoční stromky, že napadne sníh, který vydrží a neroztaje, přijdou mrazy, bude se bruslit i sáňkovat a že si najednou začneme vážit tepla domova a připravovat se na ten nejkrásnější den v roce, na Štědrý den.

Můžete namítat, že tomu tak není, protože jaro nepřichází s tou dávnou pravidelností, že léto a koupání prožijeme nejraději u moře, že podzim už zdaleka nemá takové kouzlo a zima? Ta se už vůbec neřídí kalendářem. To všechno vidíme už jen na Ladových obrázcích.

Co Josef Lada pro českou kulturu vytvořil, je jedním z největších činů v dějinách našeho výtvarnictví. Nejen kvantitou, ale především kvalitou.

Byl, je a zůstane provždy ryzím českým malířem.

Svou prací si dokázal zajistit uznání a lásku celého národa a to se povede jen málokomu.

Dnes odhalujeme v Ladově milovaném rodišti jeho bustu. Nevím, co by tomu říkal, možná by se na oko zlobil, co že to vyvádíme. Ale já jsem hrdý, že mohu při tom být a hrdý, že nosím jeho jméno.

Vážení a milí hrusičtí občané, přátelé díla Josefa Lady,

máme výjimečnou příležitost zapsat další kapitolu do historie naší krásné a kulturně bohaté obce. Ne každá se může, a to bez obav, předvést takovou osobností, jakou byl nás rodák, národní umělec Josef Lada. To nejvíce jeho zásluhou se jméno naší obce rozlétlo do celého světa.

Jako výraz obdivu k jeho věčnému dílu, jako poděkování a zhmotnělou věčnou připomínku jsme splatili svůj dluh a vystavili důstojný památník. Na jeho návrhu, zhotovení a přípravě slavnostního odhalení spolupracovalo množství lidí a firem. S nimi a s celým průběhem realizace Vás chci nyní seznámit.

Poslední myšlenka na zřízení busty, (neboť se důvodně domnívám, že již dříve někoho tato myšlenka napadla), se formovala v říjnu roku 1997, v době oslav 110. výročí narození a 40 let od úmrtí Josefa Lady při mém rozhovoru s panem Josefem Kolaříkem, hrusickým chatařem. Bohužel, nebylo ani organizačně ani technicky možné vše stihnout ještě během těchto oslav. Po projednání celého projektu s Mgr. Josefem Ladou, vnukem pana J. Lady, synem paní Aleny Ladové, který vyslovil se zřízením souhlas, byl po zvážení vybrán letní termín a začaly přípravné práce. V listopadu se uskutečnila první schůzka p. Josefa Kolaříka, p. Zdeňka Šejnosta, akademického sochaře, mne a pana Karla Mráze v jeho pražském ateliéru. Pan Z. Šej-nost byl jediným sochařem, kterému p. J. Lada osobně v roce 1951 „seděl" a kdy byla vymodelována první umělcova sádrová busta. A právě toto dílo nabídl p. Šejnost naší obci s tím, že ho p. Mráz, restaurátor a kovolijec, odlije do bronzu. Tato schůzka umožnila naši myšlenku zřídit bustu a umístit ji v naší obci uskutečnit. Začal se odvíjet sled jednání a prací nutných k zajištění celé, tak náročné akce. Nejprve bylo třeba opatřit finanční prostředky, najít v obci vhodné místo, navrhnout prostorové umístění, úpravu okolí a celkový vzhled památníku, najít stavební a kamenoso-chařskou firmu, zhotovit nápis, navrhnout a zajistit pozvánky jako důstojnou upomínku na tento, pro nás tak významný den.

Architektonickou studii umístění a úpravu okolí navrhl architekt pan František Trmač z Prahy, kamenosochař-ských, ale i stavebních prací se v dubnu ujala firma pana Bohumila Pánka z říčan, jehož děd postavil v roce 1921 v Hrusicích u kostela pomník obětem 1. světové války. Na pomník byla použita místní žula. Mezitím p. Mráz odlil bustu do bronzu a s p. Černým, vnukem p. Černého, spolužáka a kamaráda p. J. Lady, z nakladatelství Onyx, jsme připravili pozvánky a tento dokument, obojí zhotovené v tiskárně AMJ.

Ať zůstane připomínkou na krásnou, slavnostní chvíli, ve které bylo výsostně potvrzeno, že obec Hrusice a všichni její spoluobčané si svého světově proslulého rodáka - malíře nesmírně váží a ctí jeho památku. Ať zlatý nápis na podstavci busty „Věnuje rodná obec Hrusice" je toho věčným dokladem a výrazem nejvyšší pocty našemu rodákovi, národnímu umělci Josefu Ladovi.

Závěrem chci upřímně a z celého srdce poděkovat všem, kteří se na uskutečnění této myšlenky podíleli radou, pomocí i finančními prostředky. Především Okresnímu úřadu Pra-ha-východ v čele s jeho přednostou panem Ing. Vladimírem Hůlkou, Okresnímu muzeu Praha-východ, panu Mgr. Josefu Ladovi a hlavně Vám, všem hrusickým občanům, kteří jste vyjádřili duchovní podporu této myšlence a zároveň i formou veřejné sbírky přispěli ke zdaru tohoto vznešeného počinu.

S veškerou úctou

Ladislav Tesařík starosta obce

Z korespondence Lada-Mahen

"Na podzim roku 1930 poslal mi přítel Jiří Mahen z Brna sáhodlouhý dopis překypující humorem a výrazy, jež odpovídaly jeho sanguinické letoře", vzpomíná J. Lada ve své Kronice mého života na spolupráci s Mahenem při tvorbě plakátu. "V dopisu mě žádal, abych nakreslil návrh plakátu na ochranu knih, vypůjčovaných z veřejných knihoven, s heslem: "Braňte knihu I" Náramně mi přitom zalichotil, když se mi přiznal, jak dlouho přemýšlel o tom, který blboun by to mohl namalovat, až prý přišel na mě. V témže stylu jsem Mahenovi také odpověděl a za 14 dnů už jsem dostal nový, ještě delší dopis se záhlavím: "Firma Josef Lada & pradědeček, a s titulem: Slovutnosti! ...Plakát by mohli zaplatiti naložiti přeložiti rozhoditi vylepiti vytisknouti přehnouti ohnouti a doufám, že hodinky jdou Ti. To já nevím kdo. Možná že by to udělal spolek pražskejch knihovníků... Pak by to mohlo naložiti ministerstvo školství, které by vydalo přesnej ferman, že každá knihovna musí koupiti dva exempláře, jeden na zeď a jeden do zásoby. Podle poslední statistiky je u nás 13.600 veřejných knihoven, takže by se těch plakátů určitě prodalo aspoň šest... Ale podívej se, blboune veleznamenitý, kdyby to vytisklo Český slovo v barvách a šikovně s tím manipulovalo, muselo by se těch plakátů rozprodat do roka aspoň 365.000... Napiš mi tedy ještě jednou, zdali seš schopen vůbec o tom přemejšlet a zdali s mou rozumnou nabídkou souhlasíš... Čekám odpověď. Tvůj starej Mahen r. 30. Za rok (v září a srpnu 1931) Mahen Ladu několikrát rázně upomínal a psal, že mu znovu posílá ten návrh na těch dvanáct obrázků... "Starej blázne...hned sedni a maluj to. Nemáš ponětí, jak se zdejší lidé na Tvůj plakát těší..."

"Drahý pradědečku, píšu znova dopis, abych Tě dostal k té práci už doopravdy, a píšu Ti, starej chřestejši, co a jak...Včera jsem mluvil se zástupcem ministerstva školství a národní obrany 20 tisíc mil pod mořem, které je taky najednou pro to, abys ten plakát rozhodně udělal, že přej dají do toho papír, prachy a dynamit..."

Lada uvádí, že ministerstvo školství postoupilo návrh Školnímu nakladatelství, které plakát u něho objednalo. "S pomocí boží jsem jej v létě 1932 nakreslil a na jaře 1933 konečně už Mahen dostal k nahlédnutí černý nátisk".

"Plakát Braňte knihu!", píše Lada, „skládá se z dvanácti obrázků, jež na rozdíl od většiny výchovných plakátů, na nichž bývá obyčejně, jak se má s něčím správně zacházet, znázorňoval lapidárním způsobem scény, kde se s knihouzachází pramizerně. Plakát tedy čtenáře poučoval, jak se s knihou zacházet nemá. Bylo na něm postupně uvedeno, co kniha zkusí v rukou necitelných čtenářů, a sledovali jsme účel, aby čtenáři, kteří si chodí vypůjčovat knihy z knihoven, se styděli za hrubé zacházení s knihami, vešli do sebe a polepšili se.

"Na plakátu bylo: dvě ženy si povídají nejnovější klepy a knihy nechají ležet v dešti na zemi; čtenář čte knihu a ohryzuje nad ni stehno od husy; slečna přestala číst a místo pořádné záložky vložila do knihy nedokouřenou cigaretu; pán čte v posteli a pro pohodlí přehýbá knihu v hřbetu; kniha leží opuštěna v parku na lavici a hrom do ní bije; pes ji rve; děti ji rozbírají; knihami je podložena beznohá almara; slečna při čtení sliní prsty a kniha má oslí uši; konečně kniha po všech těch útrapách je už v posledním tažení".

„Vaše nadvašnosti", psal Mahen, „oznamuju, že mně na tom nezáleží, jestli budou ty knížky v tmavých vazbách, ve vazbách pestrých nebo samovazbách, poněvadž si jistě ze mne děláš legraci. To přece není možné, aby ten plakát vůbec vyšel... Ni zisk, ni slávu, jenom pár přes hlavu! Tvůj Mahen".

"Nejroztomilejší dědečku, starej blábolo, posíláš dopisy, kterým vůbec nerozumíme. Píšeš cosi o čertu, který provedl poslední nátisky...že jsi zesláblý a že máme chodit po poutích: je vidět, jak to máš spleteno v hlavě, že Ti to už ani Bohnice nerozpletou. Přitom po šestém přečtení dopisu s hrůzou shledáváme, žes dodělal jakýsi plakát, což nás ovšem může dorazit... S veškerou úctou za obec kaktusářů Tvůj starý přítel Mahen", který dodává: "Oznamuji Ti, starý spolutrpiteli, že se stalo velké neštěstí. V seznamu nakladatelství pro školní rok 1934 až 1935 je oznámen náš plakát jako věc, která skutečně vyjde. Přitom nota bene je tam moje jméno vedle jména jakéhosi Pepíka Ládovic..."

V roce 1934, jak Lada vzpomíná, konečně plakát vyšel a Mahen kvitoval příjem pěti ukázkových plakátů následujícím dopisem:

"Drahý dědečku Ladův, byl jsem ohromně překvapen dneska, když jsem dostal 5 plakátů, na nichž jsem poznal Tvoje čmáranice a mazanice. Myslel jsem, že už se toho nedočkám, stářím mně vypadaly všecky zuby, zbělely vlasy a přece jsem se tedy dočkali Nemohu věřiti svýmn očím, dívaje se na Tvoje dílo v tiskárně zhanobené. Přesto se mi zdá, že je v tom jakýs půvab mládí... Zkrátka Tě líbám na čelo. I Tys jistě za ty čtyři roky, co jsme ten plakát dělali, hodně zestárl. Jestlipak Tě ještě nandávají do vlaku, když jedeš do Čerčan, abys hrůzou nezešílel?..."

"Nyní chci ještě jen dotvrdit, že jsem v něm (Mahenovi) poznal kamaráda vzácného mužného charakteru, člověka nejryzejší čestnosti, na jehož štítu nebylo poskvrny. Pro upřímné, srdečné, obětavé přátelství jsem si Mahena hluboce vážil..."

Dcera Josefa Lady Alena píše v knížce Můj táta Josef Lada (Mladá fronta 1963), že „velkým zážitkem byl pro mne malovaný plakát Braňte knihu, pravá bojová akce, která vznikla jednak z oboustranného upřímného přátelství (Mahena a Lady), jednak ze společné lásky ke knize. Tuto spolupráci provázela řádka čilé korespondence, v níž najdeme přátelství i charakter doby!"

Alena publikuje i následující dopisy, které nenajdeme uveřejněny v Ladově Kronice mého života:

"Milý Josefe, dlouho jsem přemýšlel, jak bys byl eště slavnější než seš, a rozhodl jsem se, že vymyslím pro Tebe cyklus obrazů... Já jsem, člověče, předsedou spolku veřejných obecních knihovníků, tak tam bysme taky něco prodali. Potřebuju to hlavně do Brna, do knihovny a 25 filiálek. Hlavní nápis nahoře by byl: Pozor na knihu..." (Mahen uvedl, že by plakát mohl být barevný a že, jak napsal, Lada by na tom mohl „vydělat víc než Chaplin na Kidovi"). - Dopis z 12. 11. 1930.

„Dvojctihodný příteli, vášnivý rybáři, ochránce knih a vůbec člověče, nezlob sel Pane a Tvoje blahorodí! Vašnosti! Má úcta! Nazdar! Pozdrav pánbůí", píše Lada dne 7. dubna 1934 na den sv. Heřmana Mahenovi, „Ty jsi mně s tím plakátem sakramenstky prohnal! Vícekrát takovou práci nakvalt nevezmu. Ale co člověk neudělá pro starého kamaráda svobody? A je to rekord, co? 15. března 1930 o 1/2 10 hod. jsem dostal od Tebe objednávku a dneska jsem už dostal ze Státního nakladatelství nátisky ku kolorování. Div se mi talent nezaváni! Doufám, že to uznáš a vzpomeneš si na mě, až budeš sedět někde Měsíc nad řekou... Zdraví Tě srdečně Tvůj vděčný snach Jos. Lada".

„Halo! Halo! Zde rádio Praha - Nepřevazy! Vážení posluchači! V Brně a okolí! Prosíme o laskavé prominutí, že jsme pro malou žaludeční poruchu nemohli vysílat... S ministrem Barthou jsem mluvil a slíbil mi, že nám v té věci Francie rozhodně pomůže. Také za námi stojí Anglie... A ten plakát vyjde, aby to věděli... Jakmile bude jen trochu příznivé počasí, tak vyjde poprvé ven... Právě jsem dokoloroval se strašlivým proklínáním poslední nátisky... Tvůj věrný ceremoniář Josef Lada..."

Z dalších Ladových dopisů Mahenovi stojí za zmínku ten, který začíná slovy „Dědečku Mahenuchl (podepsán je „Jos. Lada a švagr") a list začínající, který má č.j. 1,000.054 a má v záhlaví uvedeno „Milý vnoučku!" (hovoří se v něm o formátu plakátu, který je „asi 1 km x 2,5 km!"; podepsán „Tvůj věrný dědeček Jos. Lada".

Zajímavý je i Mahenův „vážný" dopis Ladovi, psaný v Brně 17. června 1935: „Milý Josefe, Státní knihovní instruktor Kubíček nám vykládal, jakou senzaci a opravdový zájem budil náš plakát o ochraně knihy v Madridu mezi knihovníky celého světa. Američané prý výskali radostí a objednali hned 30.000 kusů. Také Dánové budou podle toho něco dělat..."

Alena Ladová k tomu dodává: „Tímto byla uzavřena čilá korespondence dvou autorů o plakátu Braňte knihu! ...v některých místech "chlapská"...; kdyby se prý Mahen dožil roku 1948, byl by měl jistě radost z nově překresleného barevného plakátu, který byl tehdy znovu vydán...

Připravil dr. R. Khel, CSc. (Přetištěno z časopisu Print & Publishing č. 6/1998)

BRAŇTE KNIHU aneb O Ladovi a tisku

V sobotu 22. srpna 1998 odpoledne byla v obci Hrusice (okres Praha - východ) odhalena busta  národního umělce Josefa Lady. Po vyjádření vděčnosti, lásky a obdivu k odkazu hrusického rodáka z úst starosty L. Tesaříka uvedl ve svém projevu Ladův vnuk Mgr. Josef Lada tato pravdivá slova: „Co Josef Lada pro českou kulturu vytvořil, je jedním z největších činů v dějinách našeho výtvarnictví. Byl, je a zůstane provždy ryzím českým malířem. Svou prací si dokázal zajistit uznání a lásku celého národa, a to se povede jen málokomu..."

V budově obecního úřadu, před nímž je v parku busta umístěna, sídlí i obecní knihovna; snad i to tematicky ovlivnilo náš rozhovor s Mgr. Ladou; navíc brzy uplyne 65 let od vydání plakátu velikosti 65 x 96 cm s 12 barevnými Ladovými obrázky k veršům knihovníka J. Mahena s názvem Braňte knihu! (1934).

S Mgr. Ladou jsme však hovořili i o významu tisku, který výtvarné a literární dílo jeho dědečka rozšířil a šíří v mnoha milionech výtisků a reprodukcí; rozhovor byl zarámován úspěchem výstavy z Ladovy tvorby v Jízdárně Pražského hradu (od září 1998 do 3. ledna 1999) i rostoucím zájmem o dílo obohacující náš život a humorným a poetickým poselstvím patřící ke klasickým estetickým a morálním korektivům konzumní společnosti.

- Je vůbec nějaké Ladovo dílo, které dosud nebylo reprodukováno tiskem?

Tiskem nebyla zveřejněna všechna Ladova díla; nedávno jsem viděl obraz, který nikdy reprodukován nebyl. Z Ladovy volné tvorby (přes 400 obrazů), původně neurčené k tištěné realizaci, je dnes asi polovina reprodukována; většinou na pohlednicích nebo v kalendářích. Skoro všechna z 15 000 děl vytvořených J. Ladou pro knihy, noviny a časopisy, však veřejnost poznala prostřednictvím tisku.

- Kdy spatřil Lada své první tištěné kresby a který obrázek byl jeho poslední?

V roce 1904 vyšly v časopisu Máj první čtyři Ladovy kresby; jeho první knižní ilustrace se objevily v pohádkové knížce z roku 1906. Svůj poslední obraz Hastrman v zimě namaloval r. 1957, poslední ilustraci - pro knihu Drdových Českých pohádek - vytvořil Lada v létě toho roku v Hrusicích. Zatím poslední tištěná, nově uspořádaná kniha s jeho obrázky je letos vydaná Čítanka pro nejmenší.

- Co obsahuje Ladův archiv?

Všechno, co souvisí s dědečkovou tvorbou. Kromě originálů děl, jak ilustrací, tak obrazů a prací reprodukovaných, desítky vydání pohlednic "jarních" a "zimních", stolních a nástěnných kalendářů, betlému a různých dalších příležitostných tisků. Samozřejmě knížky ve stovkách našich i zahraničních vydání, ale i Ladovo dílo na magnetofonových kazetách a videozáznamech, poštovních známkách a dalších předmětech. Je zde i soubor výstřižků a tiskové dokumentace o J. Ladovi a jeho díle, který rodiče před léty shromáždili, přijatá korespondence i složka obrázků, které malovaly kdysi děti na dědečkovy náměty po shlédnutí jeho výstavy.

- V čem spočívá vaše práce jako editora díla Josefa Lady?

Spravuji Ladův archiv již 5 let a pečuji o něj s tím, aby v něm bylo vše řádně a bezpečně uloženo a bylo možné to relativně rychle najít. Jako dědic autorských práv jednám s nakladatelstvími i soukromými osobami, které mají zájem využít Ladovo dílo komerčně i nekomerčně. Snažím se v souladu s autorským zákonem a na základě písemné smlouvy přistupovat ke konkrétním požadavkům individudálně s vědomím rozdílů jde-li např. o reprodukci malého počtu kreseb pro školní učebnici či knížky pro děti nebo když má být Ladova díla použito k ryze obchodním účelům. To použití by mělo být vždy upřímné, vkusné a umírněné.

- Které knížky ilustrované Ladou považujete po polygrafické stránce za nejzdařilejší?

Myslím si, že kvalita tisku se obecně mění k lepšímu též vlivem nových technických možností; ty starší realizace - rovněž zajímavé - jsou zkrátka jiné, je to patrné např. na pohlednicích z 60. - 80. let, liší se leskem, papírem, barevností. Spolupracuji s domácími nakladateli, s tiskárnami nepřicházím tolik do styku, i když mívám k dispozici nátisky obrázků. Ovlivnit úroveň tisku Lado-vých děl v zahraničí není snadné. Za zdařilé po všech stránkách považuji např. k loňské výstavě připravené faksimile vydání Ladových Bajek a pohádkové knížky s jeho ilustracemi z r. 1906.

- Které tiskárny mají dnes zásluhu o to, že je Ladovo dílo kvalitně reprodukováno?

Je jich celá řada. Kalendáře vydávané Riosportem Praha tiskne Jan Vilímek v Lipníku n. Bečvou, pohlednice vydávané firmou Albi zhotovoval Helios Exprint Červený Kostelec, ale i Apolo v Pardubicích (pro tuto firmu tiskne Grafiatisk Děčín); Slovart vydává reprodukce Ladových obrazů, které provádí tiskem Grafobal Skalica, nakladatelství Gallery zadalo tiskařské provedení knihy k Ladově výstavě v tiskárně Gema art; pro Dialog v Liberci pracují Tiskárny Vimperk (zde byla vyrobena i ladovská monografie dr. Tětivy vydaná nakladatelstvím Eminent) nebo Těšínská tiskárna v Českém Těšíně (tady realizovali díla K. Havlíčka-Borovského s ilustracemi J. Lady vydané Chvojkovým nakladatelstvím); v Neografii Martin objednává tisk knih s Ladovými obrázky nakladatelství BMSS Start, pro nakladatelství Albatros tiskne DTP Studio San-bien v Dobříši, ale i Lit Polygrafia Liberec, Svoboda, Spektrum Brno, Print Centrum Zlín - Louky, Severografia Most, Tiskárny Havlíčkův Brod, Vojenský kartografický ústav Harmanec. ETC Praha využívá pro tisk publikací s Ladovými obrázky vlastní tiskárnu.

- S J. Ladou se seznamují milióny lidí na celém světě. Čím je jeho dílo aktuální?

Svou nespornou a přirozenou nadčasovostí, věčností; i nedávná výstava přispěla k propagaci Ladova díla a podpořila zájem o nové pohledy na jeho tvorbu. Lada se líbil v 30. i v 50. letech a líbí se i dnes; mohl a měl by být objeven též z dalších stránek, např. jako výborný ka-rikaturista, jeho politické vtipy vycházely často v periodickém tisku.

- Plakát Braňte knihu! je rovněž ve vašem archivu...

Je stále aktuální, krásně vytištěný v roce 1934 po několikaleté svérázné korespondenci mezi Ladou a J. Ma-henem; ostatně jejich dopisy byly uveřejněny rovněž díky tisku: v Ladově Kronice mého života a ve vzpomínkové knížce mé matky Aleny Ladové Můj táta Josef Lada. Trvalo to dlouho, než se plakát objevil, ale je vytvořen z hlubokého vztahu ke knize a čtenářům; uvažuji o tom, že by mohl zase vyjít.

- Ve svém projevu jste řekl: „Dnes odhalujeme v Ladově milovaném rodišti jeho bustu. Nevím, co by tomu říkal, možná by se na oko zlobil, co že to vyvádíme..."

Jaký byl Josef Lada, když se díváte na jeho obrázky?

Znal jsem dědečka jen z vyprávění, ale myslím si, že se dovedu vcítit do jeho obrázků a prožít je, chtěl jimi sobě, nejbližším a i dalším - hlavně dětem - sdělit pocit krásy z jednoduchých věcí, podělit se o zdánlivě skromné zážitky. Měl bohatou duši, jsem hrdý na to, že nosím jeho jméno.

Připravil dr. R. Khel, CSc. (Přetištěno z časopisu Print & Publishing č. 6/1998)

Vzpomínka

Na Josefa Ladu vzpomínám rád...na ten nezapomenutelný dojem z doby, kdy jsem od rodičů dostával knížky s jeho obrázky nenapodobitelně vystihujícími život na vesnici... A jeho ilustrace k Haškovu Švejkovi, to už po něm nikdo nemůže dělat...

Lada je obrovsky čitelný a - milý, on ten život dovedl tak podchytit a zaznamenat... Jeho krajiny v různých ročních obdobích plné citů a nálad se usídlily v povědomí národa...

Převést díla J. Lady do podoby poštovních známek jsem měl možnost několikrát. V roce 1987 byl pro mne potěšením rytecký přepis části Ladova triptychu Česká krajina. Při takové práci je třeba vždy respektovat autora, díval jsem se na barevnou reprodukci Ladova obrazu (předtím jsem viděl jeho originál) a ryl do ocelové destičky...

Humorná „ladovská", spíše tragikomická vzpomínka z mnohých, které mám v souvislosti se známkovou tvorbou: Při schvalování série „Historické palné zbraně" byl jsem v roce 1970 uveden ke generálovi na ministerstvo obrany. Neměl nic proti pochodující postavě Švejka, kterou jsem vyryl v Ladově představě, pozastavil se však nad tím, že na známce zobrazené horské dělo z roku 1915 míří na Východ. „Ale když se otočíte", povídám, „tak míří na Západ". Zamyslel se, pokýval hlavou a po chvíli návrh schválil.

Vzpomněl jsem si na to v roce 1997, když jsem ryl sérii 3 poštovních známek obsahujících Ladovy ilustrace z Haškova Švejka. (A k těm dělům: Myslím, že nejlepší je, když nemíří vůbec.)

Josef Herčík